Hra Inhuman Resources: A Literary Machination se tváří jako intelektuální šachová partie s literaturou, ale ve výsledku je to spíš rozbitý šicí stroj, který přišívá metaforu k metaforě, až zůstanete otupělí jako po přednášce o postmoderním dekonstruktivismu. Autoři si hrají na „machinátory“ příběhů, jenže jejich „stroj“ připomíná spíš kolotoč bez řetězů – točí se do prázdna a vy jen čekáte, kdy spadnete do bezduché propasti.
Příliš upjaté mechaniky
Mechanika „manipulace s postavami“ slibuje hloubku, ale realita je taktika „klikni a modli se“. Volby, které mají měnit příběh, jsou iluzornější než Schrödingerova kočka – ať uděláte cokoli, děj se stejně zakousne do vlastního ocasu. A co teprve „literární nástroje“? Namísto geniálních metafor dostanete překlady špatného haiku do excelové tabulky. „Rozhodujte strategicky!“ volá hrdě popis hry, ale strategie zde má stejný význam jako „spontánnost“ v příručkách pro manažery.
Nepovedený vizuál
Jedinečný vizuální styl? Přiznávám, kombinace renesančních fresek s clipartovými ikonami je… odvážná. Bohužel výsledek připomíná vizuální guláš, který by ani Dali nepoložil na talíř. A hudba? Zvuková kulisa, jako by někdo náhodně mačkal klávesy psacího stroje v knihovně plné rozlitého absintu.
Největší paradox? Hra, která se točí kolem „nelidskosti byrokracie“, sama funguje jako dokonalá parodie systému. Čekání na načítací obrazovky (ano, v roce 2024) je delší než čekání na Godota, a technické hrubky vás donutí litovat, že nelze podat žádost o odstoupení od smlouvy s vývojáři.
Finální hodnocení Inhuman Resources: A Literary Machination
Inhuman Resources je jako kniha s otevřeným koncem, kterou raději zavřete po první kapitole. Pokud toužíte po „literární machinaci“, raději přečtěte si manuál k myčce nádobí – tam je příběhů víc a aspoň ušetříte čas. A pamatujte: Někdy je lepší nechat slova odpočívat v knihovnách, než z nich udělat… ne-lidské zdroje.
S C O R E : 38%
